THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Alibi, které si pražští DYMYTRY konstruují v textu skladby „Protekční synek“ („ …hrát debilní škváru, aby dav mi rozuměl … psát pitomý texty pro lopaty vylitý, já jsem synek protekční a jednooký král“) je nejspíš paradoxně tou nejméně užitečnou službou, kterou si domácí kapela, debutující na poli dlouhohrajících nahrávek, mohla posloužit. Ano, hlasitě dopředu poukazovat na to, co mi (pravděpodobně) bude vytýkáno s tím, že to tak není, jen to někdo špatně chápe, mi skutečně připadá spíše jako tiché doznání, než jako vhodný způsob obhajoby. Tu by totiž měly obstarávat především všechny skladby alba samotného, obzvláště když je slyšitelné, že za nimi povětšinou stojí dobře odvedená práce a zvučnost, o které by si kdekdo v téhle republice mohl jen tiše nechat zdát.
Nač to totiž v souladu se zmíněnou konstrukcí nějak mlžit, když album „Neser!“ je prostě a jednoduše albem v zásadě povedeným, plným šikovně učesaného moderního metalového materiálu, který pokud něco, tak přibržďují jen ony někdy skutečně „pitomý texty“. Jinak na to jdou DYMYTRY vpravdě od lesa a jak svým stylovým rozpětím (samotnou kapelou označovaným za „psy-core“) - které kolísá od ostrých riffů, poctivě naplňujících coreovou filozofii, až po výraznou melodiku, neskrývající mainstreamové zacílení - tak také jeho důrazným autorským uchopením, se přesně trefují tam, kam si to pravděpodobně mnozí z domácí metalové obce žádají. Slyšet je to prakticky ve všech jedenácti skladbách alba, z nichž se většina může pochlubit řádně vznětlivou jiskrou. Hned z kraje je to řízný, až téměř thrash-metalový otvírák „Squadra Razora“ (zdaleka nikoliv naposledy si zároveň mimoděk vybavíte i tvorbu současných ARAKAIN, což zejména svědčí o tom, že jablko skutečně nepadá daleko od stromu) s mimořádně hypnotizujícím rozjezdem. Po něm „Dejte mi pít“, věc pečlivě dělená chytlavým refrénem a poté i „D.O.S.T.“ , mimořádně rytmicky kovaný kus se syrově sugestivními coreovými vsuvkami. Už v těchto chvílích se stává pravděpodobným, že zbytek alba bude sledovat naznačený vzorec střídání ostřejších, s thrashem koketujících věcí s těmi pomalejšími, coreově řezanými. A krom baladičtějšího vydechnutí „Kdo ví, co přijde“ se tak také děje. Skladby jsou příslušně ostré a výbušné a snad až na „Hamerika“ a „Protekční synek“ také náležitě výrazné, tak abyste až v kostech cítili nutkání se k nim bez zábran vracet (znamenitá rammsteinovská klipovka „Strážná věž“ je v tomhle směru zřejmě na nejčelnějším místě). Poměrně zajímavé jsou mnohé dokreslující hlasové variace zpěváka Prothea („Neser!“ nebo „Smysl už nehledám“) a budete-li se nakonec ptát i na ony lyrické přehmaty, nasměruji vás především na jejich výstavní skříň ve zmíněném „Protekčním synkovi“ a pravděpodobně úplně nejtěžší kalibr v „Dejte mi pít“.
Ale texty stranou, protože na nich „Neser!“ se vší svojí kontroverzí přece jen nestojí. DYMYTRY si tímhle albem velmi šikovně a zároveň velmi zřetelně řekli o svůj podíl na trhu domácí popularity a pokud jsou skutečně takoví, jací se podle všech dvaačtyřiceti minut téhle nahrávky zdají být, pak myslím, že na něj mají neoddiskutovatelný nárok.
Definitivní debut pražských DYMYTRY s možná poněkud překvapivou pointou pro všechny ty, kteří na ně stále nahlížejí mnohem opatrněji, než na jakoukoliv jinou podobně orientovanou domácí metalovou kapelu.
7 / 10
Jan „Protheus“ Macků
- zpěv
Jiří „Dymo“ Urban
- kytara
Jan „Gorgy“ Görgel
- kytara
Artur „R2R“ Mikhailov
- baskytara
Eduard Štěpánek
- bicí
1. Squadra Razora
2. Dejte mi pít
3. D.O.S.T.
4. Kdo ví co přijde
5. Neser!
6. Smysl už nehledám
7. Kazatel
8. Benzín
9. Hamerika
10. Strážná věž
11. Protekční synek
kvalitní debut. moderně znějící metal, který žene kupředu bubenická mašina, PAN BUBENÍK Miloš Meier. pravda,místy by neškodil tvrdší hlasový projev, ale kytary to vykompenzují. Jinak co se týče textů oceňuju originalitu témat (kdo jiný se věnuje problému Jehovistů-Strážná věž, dále pomíjivost života v Kdo ví co přijde, ironická kritika Ameriky- Hamerika, kritika sociálního systému u nás-Smysl už nehledám), i když se najdou i úlety typu: seděli-v prdeli , tyto laciné berličky by měli nechat vesnickým zábavovým skupinám kde to nevadí, i bez vulgarit jsou Dymytry tvrdí dost. Na následujícím albu už je však znát příklon k větší melodičnosti, tím směrem se podle mě nemají ubírat.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.